Karel Veverka ADAPT ...a ještě opuštěnější byla moje mysl... Mika Waltari: Egypťan Sinuhet © 1989

Pokračování: 1 2 3 4 5 6 7

Cestou metrem mi nevadily soucitné ani nenávistné pohledy. Dokonce jsem ani lačně neokukoval pro mě nedostupné kočičky. Zrovna tohle mi dneska bylo úplně jedno. Uvědomil jsem si najednou, jak moc o tento bídný život stojím.

Proberte se, chtělo se mi řvát na to panoptikum lidských tváří kolem. ADAPTŮV úder bude šíleně rychlý. Vaše srdce tepe frekvencí šedesát úderů za vteřinu. On však nemá srdce a pracuje s frekvencí miliardkrát větší. Už nemáte šanci! Jak se můžete tvářit tak spokojeně? Teď, v tomto okamžiku, vznikají v počítačích celého světa další tisíce kopií ADAPTA. Bleskově se šíří dál, modifikují se. Lidi, máte ještě dva dny! Sedíte na časované bombě! Dvakrát dvacet čtyři hodin a miliony ADAPTŮ paralyzují výrobu v továrnách plných robotů, dopravu, zásobování...! V mžiku bude přetnut tok informací. Vy si nebudete moct koupit ani kapesník..! Uvědomujete si vůbec, že jste na počítačové síti zcela závislí? Ve všem...

Zoufale jsem se snažil najít řešení. Snad poprvé v životě jsem cítil potřebu s někým se poradit, i když mi kontakt s lidmi, zvláště v poslední době, dělal problémy. Přestával jsem chápat lidskou logiku. Proč jsou jejich řeči v rozporu se skutky a proč se skutky zase liší od toho, co si myslí? Už dlouho jsem nerozuměl těm prazvláštním a naprosto zbytečným rituálům. Kecy o ženských, politice, o počasí a o žrádle... Nejhorší bylo, že při kontaktu s lidmi jsem měl problémy, jak vyjádřit vše potřebné pomocí dohodnutých symbolů, kterým se říká řeč. Oč snadnější je komunikace s počítačem. Žádné postranní manévry, žádné nálady, osobní zájmy... Jasně, stručně, elegantně a jednoznačně.

Byli dva. Ten menší, s tvrdým pohledem a břichem přetékajícím přes vypasované brčálově zelené kalhoty, se na mě podíval jako na dekl od kanálu a oslovil mě s téměř laskavou intonací:

“Pane Moody, jsme od SECRET COMPUTER, oddělení pro potírání nezákonné činnosti v sítích. Máme na vás několik dotazů.”

“Tak pane Moody, povězte nám něco o Maxu Baconovi,” pokračovaly zelené gatě.

Je to zkouška, nebo o tom maléru s ADAPTEM opravdu nic nevědí? Zatím se ptají na Bacona, tak budu hodný chlapeček a uvidím, co dál.

“Šlo opravdu o maličkost,” řekl jsem a trochu se mi při tom pletl jazyk. “Jeden z jeho zaměstnanců používal jeho počítač k nelegální činnosti,” použil jsem termínu jako vystřiženého z úvodníku SCREEN NEWS. “No a já jsem měl zjistit, o jakého pracovníka šlo a jaký software používá. To je vše, pánové. Jo, a pokud jde o daň z toho příjmu...”

Bylo to předvolání k soudu. V té chvíli jsem si připadal jako bych byl na ohromné houpačce v okamžiku, kdy její pohyb vzhůru ustal. Mé vnitřnosti však setrvačností pokračovaly dál ve svém stoupání a já přitom věděl, že bude následovat pád. Pád někam dolů. Do hlubin. Neodvratný, jako smrt každého z nás.

Došly mi hned dvě věci. Jednak, že jsem podcenil informaci, kterou jsem se dozvěděl asi před měsícem. Totiž, že k SECRET COMPUTER nastoupil John Ventana jako hlavní systémový programátor. A za druhé, že kvůli časové tísni zákazníka nesmím nikdy kašlat na opatrnost. Jak je vidět, dovedlo mě to nakonec před soud.

“To znamená udání?” hlesl jsem.

“Jo. Týká se to vaší činnosti v síti. Nám se zatím nic z toho nepodařilo prokázat... Ale berte to jako varování, protože tentokrát vyváznete s podmíněným trestem...a navíc zákazem používat počítač napojený v síti. Odebereme vám síťové účastnické číslo a síťový interface. Uvědomte si laskavě, že pobyt ve vězení byste ve svém stavu” a jeho oči sjely k mým bezvládným nohám, “zřejmě nepřežil. Takže rozumíte tomu, co jsem vám říkal?”

“Ano...”

Ten chlap byl úplně mimo. Vůbec netušil, že bez počítače prostě přestávám existovat. Jsem na něm tak závislý, že bych to skončil dřív, než by mě stačili zavřít. Byl jsem zmatený. Připadal jsem si jako člověk, kterému sebrali všechny končetiny a přitom mu tvrdili, že to je to nejlepší, co ho mohlo potkat. Síť, je součástí mého já! A navíc je právě teď smrtelně ohrožena a jedině já mám snad šanci nějak odrovnat ty milióny ADAPTŮ okupujících počítače celého světa! Houpačka v mé mysli přešla ze své strnulé nehybnosti v nejvyšším bodě ve volný pád. Přišlo mi strašně surové vědět, že pro mě existuje jediná varianta pohybu.

“Má to tady ale vybavený, co?”

“Ne, to je dar od táty.”