Karel Veverka
ADAPT
...a ještě opuštěnější byla moje mysl...
Mika Waltari: Egypťan Sinuhet
© 1989
|
Karel Veverka
...a ještě opuštěnější byla moje mysl...
© 1989 |
Probudila mě střelba. Nebo i to byla součást snu? Definitivně jsem se probral až při vyzvánění telefonu. Byl to nezvykle ustaraný Davův hlas:
“Čau příšero, vzbudil jsem tě?”
“Jo...” odpověděl jsem lakonicky a snažil si srovnat v hlavě, co byl sen a co skutečnost. Všiml jsem si, že venku svítá.
“Hele, ten antivir pro mýho šéfa už dělat nemusíš. Jak sis všim, tak si budem stejně hledat jiný zaměstnání, protože počítače už prakticky neexistujou.”
“...co se stalo? Síť přece jede! IBM...”
“Jo, to se hluboce mejlíš. Zatím cos chrápal, tak ten zasranej ADAPT zlikvidoval všechny a když říkám všechny, tak myslím i IBM. Ty sice jedou dál, ale jsou nějaký popletený. Prostě se chovají tak, že jsou k nepotřebě. Takže ve světě existuje jen pár kusů normálních, izolovaných, a hromada bláznivých biologických počítačů. Ani jedno, ani druhý nás nespasí. Teď jde do tuhýho..., venku je strašný maso...”
“Jak se to mohlo stát?” zeptal jsem se udiveně a připadal si jako hrdina nějakého šíleného brainu. Nechápal jsem už vůbec nic.
“Zmutoval, nebo co..., nebo ho někdo překopal na IBM. Každopádně je to tak! Navíc se povídá, že ADAPT napadl přes nějaký zařízení, přes nějakej interfejs nebo co, i mozek několika lidí. Ale to je asi fáma...”
“Ty vole, to je v prdeli... já nemám co žrát.” vzpomněl jsem si na jídlo, protože můj žal
udek svírala směsice hladu a šílený hrůzy.“Můžu tě ujistit, že nikdo nemá co žrát. A napusť si vanu vodou, protože prej nepoteče...”
“Zastavíš se?” zeptal jsem se tak, aby nebylo znát, jak mi na tom záleží.
“Zatím ne, víš, musím sehnat pro naše něco k jídlu. Oni jsou úplně nemožný. Znáš to.”
“Ne, neznám, ale aspoň zavolej..., co novýho, a tak!”
“Jasně, čau!”
Zůstal jsem sedět a strnule zíral před sebe. Takže můj ANTIADAPT, coby lék celosvětové sítě, je k nepotřebě, protože všichni pacienti jsou mrtví.
Venku se ozvala střelba. To mi připomnělo, že si musím napustit vodu do všeho, co mám. Potom jsem udělal inventuru potravin. Tři staré konzervy, balíky sušenek a bonbonů. Aspoň něco. Napadlo mě, kdy se asi začne drancovat. U mě by měl snadnou práci i desetiletý klučina se špuntovkou.
Pustil jsem si tuner. Hlasatel vzrušeně informoval o pouličních srážkách mezi policií a demonstranty. Poslouchal jsem a netečně vyhlížel z okna.
Pohyb aut dole na ulici ustal. Z té výšky jsem viděl bílé přilby policajtů a hořící auta. V dálce na horizontu se valil k nebi mohutný sloup černého dýmu. Hlas z reproduktoru líčil hrůzy hrůz. Zostřená situace. Přestřelky mezi policií a zvláštními oddíly armády u skladiště potravin ve WALLALU. Hromadné sebevraždy ve čtvrti BA
RROW, kde řádí extremistická skupina KVĚTINOU DO HLAVY. Výbuch plynárny v ELGINU, nezvládnutelný požár ve čtvrti GREAT SCHIELDS...Vypnul jsem ten hnus. Zase mě obklopilo ticho. Jen z ulice ke mně tlumeně pronikalo prá
skání výstřelů. Netížila mě ani samota, ani svědomí. Jen podivné prázdno někde uvnitř. Totální, ničím nenarušené vakuum, které hrozilo, že mě pohltí a již nikdy nepustí ze své moci. Uvažoval jsem o tom, jestli už jsem úplně na dně a jestli nepřišel čas se vším skoncovat. Necítil jsem však nic. Připadal jsem si jako spálený strom, který už nikdy nebude dávat ovoce, a jehož pahýly budou čnít k nebi bez užitku a každému na obtíž. Byl jsem jako ostrůvek prázdnoty uprostřed násilí. Nevěděl jsem co dál. Jak se zachovat v situaci, která je tak morbidní. Nalil jsem si dalšího panáka. Oživil jsem svůj počítač. Síť však byla absolutně mrtvá...Pustil jsem TV. Kupodivu stále fungovala. Na kanále TV SCIENCE, ale i na všech ostatních, prošedivělá dáma představovala malého skřeta. Byl to mluvčí IBM, profesor Fryatt. Jeho pr
ohlášení mě totálně dorazilo.“Fámy samozřejmě přehánějí, neboť se nejedná o epidemii. Je sice pravda, že v naší lab
oratoři došlo k nehodě, máme ji však zcela pod kontrolou. Jako důkaz, že nejde o nic vážného, jsem s sebou do studia přivedl jednoho z těch, jichž se nehoda bezprostředně dotkla. Je jím inženýr Taylor.”Kamera zabrala sympatického muže s plnovousem a, jak se na vědce sluší, s rozdrbanou kšticí. Muž se usmál do kamery a řekl:
“Ano, při určitých experimentech v naší laboratoři došlo k přenosu informace z počítače t
ypu IBM BIG 1 do mozku obsluhy. Tato informace tam způsobila strukturální změny v nervových buňkách.”“To znamená, že počítače typu IBM jsou nebezpečné?” dala najevo naprostou neznalost problému prošedivělá redaktorka.
“Ne, to v žádném případě. Znovu zdůrazňuji, že šlo o řízený experiment, při němž byla na IBM BIG 1 napojena speciální aparatura, která přenos umožnila...”
“Chtěl bych diváky ubezpečit,” přerušil Fryatt vousatého Taylora, “že k podobnému přenosu nemůže dojít nikde jinde, než v naší laboratoři, vybavené zcela unikátními přístroji.”
“Ano, diváky by jistě zajímalo, o jakou informaci při přenosu šlo a co způsobila, nebo, lépe, jak se projevila?” obrátila se redaktorka znovu na Taylora.
“Takto masivní přenos informace byl vedlejším produktem jiného experimentu...”
Zvonění domovního zvonku mě přinutilo odtrhnout pozornost od obrazovky. Opatrně jsem se podíval kukátkem. Byl to Burger. Vpadnul ke mně jako štvané zvíře se strašně vyděšeným v
ýrazem.“Máte to?”
“Jo, ale celej ANTIADAPT je vám stejně na hovno. Já jsem ho pustil do sítě už včera a víte, jak to dopadlo...” poznamenal jsem a zajel ke krabici s opťákama. Podal jsem mu jeden s ANTIADAPTEM.
“To není tak docela pravda. Naše biologické počítače fungují, jenom nějak divně. Takže ANTIADAPT potřebuju..., musím ještě něco vyzkoušet...” roztržitě zastrčil opťák do kapsy u kabátu, “to naše zařízení už v žádném případě nepoužívejte. Dám pro něj poslat. Budeme vás ještě potřebovat. Nevycházejte ven! Není tam bezpečno.”
“Pane,” pokusil jsem se ho na chvíli zdržet, “ADAPT napadl lidi přes KURÝRA?”
“Částečně to tak lze říct!” Bezradně se rozhlédl. Usedl do křesla a položil hlavu do dlaní.
“Kolik je napadených?”
Jeho šedé oči, lemované kruhy od nevyspání a únavy, na mě pohlédly:
“Nevím... Šíří se to dál telepatickou cestou...mezi lidmi, kteří mají mezi sebou
citovou vazbu...z dětí na rodiče... na sourozence, přátele...” vyrážel ze sebe nesouvisle.“To přece nejde.” řekl jsem nesmyslně.
“Výzkum je teď zcela v rukou doktorů. V mozcích napadených prý nastaly strukturální změny v nervových buňkách...”
“Proč stejnou cestou nepošlou do mozku antivir, mého ANTIADAPTA? Třeba by to vyšlo.”
“Protože šéf podlehl tvrzení doktorů, kteří si myslí, že to lze zvládnout pouze klasickou léč
bou, telepatií... mají v tomto oboru letité zkušenosti...šéf proto zastavil vývoj antivirů - z obavy, aby nezpůsobily další komplikace. Moje akce s vámi byla provedena proti jeho příkazu. Proto jsem vás nemohl dát někam odvézt nebo lépe hlídat. Antivirová cesta k nápravě celé situace je oficiálně zastavena.”“To si teda IBM pěkně nasrala do bot..”
“IBM ?” skočil mi podrážděně do řeči, “je to snad váš vir!”
“Ano, jenže síťovou verzi vytvořila z mého vira firma HARDSOFT jako zakázku IBM. Ostatně, vy o tom víte víc než já!”
“Proč by to, proboha, dě
lala?”“Chtěla tím odrovnat konkurenci elektronických počítačů a získat tak zcela monopolní p
ostavení na trhu.”Udiveně na mě hleděl a bylo vidět, že mě přestal vnímat. Byl úplně mimo. Po chvíli se pr
obral a téměř zašeptal:“To tedy ledacos vysvětluje. To
utajení ze strany vedení IBM...”“A co dál?” vrátil jsem ho zpět do reálu.
“Jsem už mimo hru, protože, jak už jsem řekl, teď je vše v rukou doktorů...” a znovu si dal hlavu do dlaní.
“Nechte mi tady IBM i s KURÝREM ještě čtyřiadvacet hodin. Já to zkusím... na s
obě.”Jeho obličej se zdvihl z dlaní.
“Jak na sobě?”
“Nejdříve přes KURÝRA nakazím, nebo chcete-li, infikuji svůj mozek ADAPTEM. Pak se z IBM pošle do mozku samočinně ANTIADAPT, který jsem vytvořil pro biologický počítač.”
“To nevyjde, protože někteří lidé napadení ADAPTEM zešíleli. S velkou pravděpodobností byste zdemoloval celou místnost včetně počítače.”
“Tak mě přivažte k vozíku, abych se nemohl pohnout.” Vzpomněl jsem si na metody svého otce.
Můj návrh byl přerušen detonací, která otřásla celým domem. O
braz z televize zmizel. Zkusil jsem tuner. Přístroj mlčel. Jenom šum a praskání.“To je zlé,” řekl spíše pro sebe, “zdá se, že na experimenty je pozdě.”
“Proč?”
“Zřejmě už nemáme koho bránit před ADAPTEM! Šířilo se to asi rychleji, než jsem pře
dpokládal.” Potřásl hlavou.“Proč ne vy...” zeptal jsem se ho, “u mě je to jasný, proč nejsem nakaženej. Jsem mrzák. Bez jakýkoli citový vazby...Ale vy jste normální...”
“Ne, jsem horší mrzák než ty,” přešel najednou na tykání. “Práce, kterou dělám, ze mne udělala hyenu a samotáře. Po mě ani pes neštěkne...”
“A co žena?”
“Nemám, utekla ode mne a těch pár kurev, se kterýma se stýkám, není schopno citu, stejně jako já..”
“Říkal jste,” přerušil jsem jeho masochistické úvahy, “že někteří lidé zešíleli. A co ostatní?”
“To, co se děje s ostatními, není zcela objasněno. Nebylo jich zatím mnoho. Postižení tvrdí, že jsou členy SPOLEČENSTVÍ. Že je zaplavil pocit sounáležitosti se všemi ostatními členy. Tvrdí, že radost každého z nich je radostí všech. Totéž prohlašují o bolesti, strádán
í... prostě o všech pocitech. Ty jejich pocity se údajně sčítají. V praxi to znamená, že když někdo ublíží komukoliv jinému, tak vlastně ublížil sám sobě. Pokud jsou ovšem oba ve SPOLEČENSTVÍ. Tu křivdu, která se stala, pocítí tedy společně všichni ve SPOLEČENSTVÍ, včetně viníka.”“Podařilo se nějak určit, kdo zešílí a kdo ne?”
“To nikdo neví. Na výzkum nebyl čas. Navíc někteří z vědců byli infikováni a jsou ve SPOLEČENSTVÍ. Ti tvrdí, že je to další stupeň ve vývoji člověka.”
V pokoji se najednou sešeřilo. Hustý oblak kouře se valil odněkud zespodu, z nižších pater. Ten pocit jsem znal. Propadl jsem panice:
“Musíme okamžitě pryč...”
“Kam? Všude se vraždí a bojuje. Šílenci, vojsko, lidé ze SPOLEČENSTVÍ, policie, no
rmální lidi...všichni proti všem... Buďte rád, že jste tady, v bezpečí. Já se pokusím ještě proklouznout ven.”Podal mi svou studenou ruku a odešel.
Chvíli jsem koukal z okna. Pak mě napadlo, že bych snad mohl zabránit šíření požáru. Přijel jsem ke svému počítači, oživil ho a pro jistotu spustil ANTIADAPTA. Kabel sériové linky jsem píchl do zdířky pro programování osvětlení, teploty a klimatizace bytu. Touto linkou jsem byl spojený s centrálním domovním počítačem. Ten byl v pořádku, protože nebyl nap
ojený v síti. Během deseti minut jsem ho přesvědčil o tom, že čidla v domě hlásí zvýšenou teplotu. Všechny koncovky a rozprašovače začaly chrlit hektolitry vody. Potom jsem pomocí domovního počítače vyjel do posledního patra se všemi výtahy a tam je zablokoval. Burger by měl být touhle dobou už dávno venku. Uzavřel jsem všechny požární dveře v budově.Na chodbě někde za mými dveřmi se ozvala střelba a výkřiky. V tom mě napadla šílená myšlenka. Přišel jsem na možnost, jak se z toho obklíčení dostat a tak získat čas pro provedení experimentu s ANTIADAPTEM v mém mozku. Dal jsem příkaz domovnímu počítači, aby přistavil do mého sedmdesátého třetího patra na jižní straně budovy vnější výtah – automat na čištění fasády.
Střelba na chodbě ustala. A já si zkracoval čekání na výtah konzumací posledního zbytku dryjáku. Po patnácti minutách byl výtah tady. Nehlučně zastavil za oknem mého bytu.
Na dveře dopadl nějaký předmět. Uslyšel jsem Burgera jak sténá, abych otevřel. Kukátkem ve dveřích jsem zahlédl část jeho tváře. Naštěstí jsem si všiml výrazu očí. To mi protentokrát zachránilo život. Praštil jsem s sebou na podlahu. První střela vypálená Burgerem proletěla dveřmi těsně nad mojí hlavou. Následovaly další, jenže všechny příliš vysoko.
“Otevři, ty zkurvenej mrzáku!” řval nepříčetně Burger a snažil se vyrazit polorozštípané dveře. Pak kdesi hlouběji v chodbě zarachotila dávka ze samopalu. Burger tlumeně vykřikl...
Vydrápal jsem se na prostřílený vozík. Skrze dveře bylo otvory po kulkách vidět ležící tělo ve velumovém kabátě.
Vnější výtah na čištění fasády stále čekal za mým oknem. Měl jsem však problém. Okna, tak jako v každém mrakodrapu, nešla otevírat. Zkusil jsem je rozmlátit židlí. Mé pokusy skončily nezdarem. Vsedě, z vozíku, jsem neměl šanci. Naštěstí jsem si vzpomněl na Burgera. Ten měl pistoli a kupodivu i citovou vazbu, pr
otože byl napaden ADAPTEM.Třeba se to šíří i jinak, napadlo mě v okamžiku, kdy jsem z jeho sevřené pravačky bral pi
stoli. Po třech výstřelech se okenní tabule rozprskla na tisíce střípků. Na výtah jsem nacpal IBM a KURÝRA. Pak jsem dal domovnímu počítači pokyn, aby s ním za pět minut odjel na střechu. Očistil jsem od střepů okenní rám a přepadl na výtah.Pode mnou se otevřela třistametrová propast. Na jejím dně blikaly tisíce reklam a poutačů. Hořela tam auta a chaoticky se pohybovali lidé. Z té výšky připomínalo lidské hemžení mr
avence, kterým někdo rozkopal mraveniště. Tím neřádem jsem byl já se svým ADAPTEM.Udělalo se mi zle. Křečovitě jsem se držel plošiny, obličej přitištěný k její podlaze. Neměl jsem odvahu ho zvednout ani když jsem začal zvracet. Můj hysterický strach z výšek spustil kdesi ve mně nějakou obludnou věc, strhávající mě až do těch nejhlubších zákoutí labyrintu mého já. Jako blesk projela mým mozkem spásná myšle
nka:SKONCUJ TO UTRPENÍ !!! SKOČ !!!
Začal jsem se sunout k okraji plošiny. Výbuch, který s praskotem vylomil dveře mého bytu, mě zmrazil na samé hraně podlážky. Ohlédl jsem se. Do místnosti vniklo mračno štiplavého kouře, ve kterém jsem rozeznal pohybující se postavu.
Výtah se dal s trhnutím do pohybu směrem vzhůru. Zvolna míjel jed
notlivá patra. Fascinovaně jsem hleděl na to hrůzné divadlo. Panovalo tam nepopsatelné šílenství. Zničené zařízení. Postavy ležící v podivných pózách. Roztřásla mnou zima. Výtah stoupal děsivě pomalu. A já už zase neměl sílu udělat ten pohyb, který by mě osvobodil od tohoto utrpení.V patře s bazénem mě zahlédl muž v plavkách, s pistolí v ruce. Zírali jsme na sebe. Jeho š
ílené oči mi nedávaly šanci. Ze vzdálenosti tří metrů se musel trefit. Zdálo se mi, že míří nekonečně dlouho. Nevím proč, ale v tomto okamžiku jsem si všiml, jak je do bronzova opálený a jakou má jizvu na pravém rameni. Čas se zastavil. Hleděl jsem nekonečně dlouho do očí člověku, který mě zabije ve chvíli, až se čas opět rozběhne. Hvězdice prasklého skla se mi rozprskla přímo před očima. Kulka však zesílené sklo bazénu neprorazila. Výtah majestátně stoupal dál.O dvě patra výš jsem zahlédl, jak malý, asi pětiletý špunt leží u samopalu a neustále střílí do drobounké mrtvolky, ze které zbyly jenom cáry. Asi o deset pater výš zuřil požár. Když jsem míjel jeho epicentrum, skla ještě odolávala strašným teplotám. Exploze vyrazila kusy skel a fasády asi minutu po mém průjezdu. Vlna horkého vzduchu a kouře mne ovanula jako p
ekelný dech.Otočil jsem hlavu na druhou stranu. Nechtěl jsem sledovat to strašné divadlo, od kterého mě oddělovalo jenom centimetrové sklo.
Nad protějším mrakodrapem firmy SIM.& CONTROLS přelétl vojenský vrtulník. Ze stř
echy budovy začaly směrem k němu šlehat oranžové plamínky. Za vrtulníkem se objevil pruh černého dýmu. Střelci byli úspěšní. Vrtulník ještě stačil pustit dolů na ulici náklad bomb, udělat otočku směrem k SIM.& CONTROLS a odpálit řízenou střelu. Pak zavadil vrtulí o administrativní budovu TARGET Inc. Řízená střela mezitím našla svůj cíl a mě na okamžik oslepil záblesk výbuchu. Zavřel jsem oči.Začal jsem mít pocit, že nejsem v reálu. Připadalo mi, že jsem se ocitnul uprostřed přiblbl
ého šestákového videa, které by mělo jít vypnout stisknutím knoflíku. To tlačítko jsem měl stisknout dřív..., mnohem dřív... Jenže pitomé video s invalidou v hlavní roli jelo neúprosně dál. Každou vteřinou mi dokazovalo, že předchozí hrůzu jde přebít hrůzou ještě větší.Výtah konečně zastavil. Otevřel jsem oči. Nebyl jsem však na střeše. Stěna, po které jsem stoupal, byla absolutně temná. Jen sporadicky ji ozařovaly plameny požárů. Nebyl proud. Moje naděje, že provedu experiment s ANTIADAPTEM, zmizely. Zavřel jsem znovu oči. C
ítil jsem se strašně unavený a totálně apatický. Nevím, jak dlouho jsem tak ležel...Zpět do reality mě vrátil proud světl
a a trhnutí výtahu, který se dal znovu do pohybu. Domovní počítač asi nastartoval generátory, vyrábějící elektrickou energii v případě výpadku městské elektrické sítě. Náhle, asi pět metrů vlevo od mého výtahu, vylomila mohutná detonace obvodový plášť domu. Hrozen lidí zůstal viset na pokroucených nosnících trčících nad propastí ulice jako ohromné prsty. Ti lidé byli šílení! Jeden druhého strhával do pětisetmetrové hlubiny i za cenu vlastního pádu. Chuť vraždit byla větší, než pud sebezáchovy. Strnule jsem sledoval nelidsky kruté divadlo, odehrávající se všude kolem mě. To nebyla cesta vzhůru, ale do pekel.