Karel Veverka ADAPT ...a ještě opuštěnější byla moje mysl... Mika Waltari: Egypťan Sinuhet © 1989

Pokračování: 1 2 3 4 5 6 7

Na bílé ploše monitoru se začaly úděsnou rychlostí šířit dvě barevné skvrny, ta oranžová však několikanásobně rychleji. Obě stále odděloval bílý lem, obepínající tu menší, modrou, jako záchranný pás.

Bílý lem zmizel. Plochu obrazovky téměř vyplnila sytě oranžová. Z modré zbýval jen pulzující bod, připomínající měňavku.

“Ty teď nosíš modrý trenky?” zavtipkoval jsem nervózně. Jedině já totiž věděl, že můj vir měl teď spoustu jiné práce, než obsazovat paměť v počítači HOUSTON & Co. a zároveň ničit Rogerova vira. Dnes mi opravdu nešlo o vítězství, ale o to, abych zjistil, kdo v napíchnutém počítači monitoruje naše viry. To, co se nyní dělo, nebyla už dávno hra. Šlo o mnohem víc. Deset let kriminálu za tuto kratochvíli mi připadalo nepodstatných ve srovnání s tím, že díky mému viru je ohrožena sama existence celosvětové computerové sítě. Co by její zhroucení znamenalo pro lidstvo, to si nikdo netroufal odhadnout. Některé prognózy hovořily o totální válce, jiné o hladomoru.

Pro mne samotného však síť znamenala daleko víc, než pro kohokoli jiného. Byl jsem na ní po všech stránkách zcela závislý. Víc, než feťák na droze. Byla pro mne domovem, rodinou, ale i zaměstnáním, které mne živilo. Neměl jsem přátele, měl jsem počítač a computerovou síť. A věděl jsem o ní vše. Víc, než kdokoli z lidí.

Teď jí však hrozila zkáza, a navíc ještě prostřednictvím mého výtvoru! Ohrožoval ji vir, kterého někdo upravil pro pobyt v síti. Musel ho odchytit při naší předchozí stupidní soutěži. A přidat k němu část, která umožňuje činnost a šíření v síti. Navíc připojil i blok s časováním. Do 5.9. se bude vir strašlivou rychlostí množit a šířit v počítačích celého světa. Jenom to a nic víc. Nebude mazat ani data, ani programy. A 5.9., vteřinu před třetí hodinou ranní, to propukne! Nastane kolaps! Proto jsem nyní prožíval peklo. 5.9. v 02:59:59!

Pohlédl jsem na monitor a znovu se zhluboka napil toho Nickova sajrajtu. Na monitoru ujedla oranžová plocha z modré měňavky další výběžek. To znamenalo, že Rogerův 'oranžový' vir obsadil další část paměti napíchnutého počítače na úkor mého 'modrého' vira.

“Pánové, o tom, jaké barvy je mé spodní prádélko a zároveň který vir ovládne počítače obchodního domu HOUSTON & Co. vás přesvědčím daleko dřív než monitor,” nabubřele prohlásil Roger a kymácivě se vztyčil na křesle, které sdílel společně se svojí nechutně supersexy a trapně inteligentní kočičkou. Rozepnul si zip a spustil kalhoty ke kolenům. Všichni jsme překvapeně zírali na jeho oranžové slipy, které připomínaly barvou, a konečně v některých partiích i tvarem, pomeranč. První se vzpamatoval Dave a prohlásil něco v tom smyslu, že se Roger asi pomát štěstím z toho, že mě porazil. Něco na tom asi bylo. Roger byl vždy decentní a perfektně oháknutý, s pečlivě ulízanými vlasy do půlky zad. Byl prostě dokonalým zaměstnancem seriózní firmy FIRST LAYER, kde, jak tvrdil, zastával významné postavení.

Na monitoru se mezitím oddělilo z modré měňavky několik pulzujících bodů. Ty se probíjely zdánlivě bezcílně oranžovou masou, zanechávajíce za sebou nepravidelné modré ťápoty.

Nebude to sice ve firemních barvách, pomyslel jsem si, ale na manekýna Rogera i s jeho slavným virem to bude stačit. Znovu jsem si důkladně loknul té Nickovy dobroty.

Ťápoty se mezi tím postupně slévaly do čar. Během několika vteřin na monitoru zářil modrý nápis COCA COLA na kýčovitě oranžovém podkladě. Pak nápis bleskově nabobtnal. Modř se rozlila po celém monitoru, jako by ho polil inkoustem. V tomto okamžiku obchoďák HOUSTON & Co. mohl vyhlásit bankrot, protože jsme se napíchli jak na jejich hlavní, tak na záložní počítač. A že by měli třetí jako další pojistku, to bylo při jejich obratu nepravděpodobné. Takže evidence vyřízených i nevyřízených objednávek, skladů, plateb, adres zákazníků i zaměstnanců byla nenávratně zničena mým virem.

Teď by můj vir podle všeho měl do STYRONOVY městské databanky podávat informace o tom, v kterém počítači se nachází. Pokud si ovšem někdo dal tu práci a mého virečka zkopíroval. Z úvah mě vytrhl Rogerův hlas:

“To nic není,” trumfnul ho Dave, “když jsme byli letos v zimě na horách, tak jsem to zvládl na sjezdovce. V rukavicích, v čepici a s lyžema na nohou! Sjel jsem na ní až dolů pod kopec...” a názorně se snažil předvést, jak to bylo tenkrát na té sjezdovce.

“Adam stále první, Roger po této prohře až třetí” oznámil otráveně Syd, který dnešní mejdan organizoval a taky financoval, protože minule získal překvapivě nejmíň bodů. Pak zasedl ke computeru, jehož prostřednictvím jsme sledovali bitvu našich virů v napíchnutém počítači. Spojil se se zásilkovou službou CONTINIUM a objednal další kupu jídla a ještě víc chlastu. Potom se zvedl a řekl:

“Pekárny KINDERSLEY v DORLINGU, směrovačka je tam IXBPN 0-25068, kódovej algoritmus je na opťáku.”

“Pánové, pro dnešek mi padla” prohlásil jsem co možná nelhostejněji. Stejně bych už nevydržel poslouchat oplzlé kecy. Dnes by mě tady neudržel ani hektolitr Nickova dryjáku. Musel jsem co nejdřív vědět, kdo předělal mého vira pro činnost v sítích a vypustil ho do ní.

Došlo mi, jak velký mám strach. Obyčejný, lidský strach, který stravoval moje vnitřnosti jako ohromné nenasytné zvíře, mě doháněl k šílenství. Objevily se totiž první známky toho, že se můj, kýmsi upravený vir má v síti čile k světu. Vybílil asi desítku velkých počítačových databank. Mezi nimi i pojišťovnu TAKATA v Singapuru. Selhalo totiž načasování na 5.9. Došlo k tomu zřejmě v důsledku mnoha mutací, kterými vir při své spletité cestě světovou sítí prošel. Tomuto řádění věnovalo zpravodajství SCREEN NEWS svůj úvodník. Komentátor nazval síťovou verzi mého vira ADAPTEM. Označil ho sice za potenciální nebezpečí computerové sítě, ale jenom proto, aby jeho vstup působil dramaticky. Z hračky, jejíž hlavní zbraní byla přizpůsobivost na vnější podmínky a která byla určena pro mojí zábavu, vzniklo cosi úplně jiného. Něco, čemu byly sice věnovány úvodníky teletextových zpráv, ale co si jako skutečné nebezpečí ještě nikdo neuvědomoval. To, co redaktor líčil jako hrůzu hrůz, byla vlastně jen nepatrná špička ledovce. Ledovce se jménem ADAPT.

Rozhlédl jsem se po místnosti a prohlížel si rozjařené tváře ostatních. Jeden z nich to musel být. Jeden, kterému stačilo oznámit příslušné firmě nebo vhodnému člověku, kde a kdy bude další kolo naší šílené soutěže a jaké počítače při tom budeme napichovat. Napadlo mě, že některý z těch deseti pitomců to třeba ani nikomu dalšímu neřekl a monitoroval naší soutěž sám. Proti tomu však svědčil fakt, že nikdo z nich nebyl na takové výši, aby sám sestavil program, který zkopíruje mého vira přímo při akci v cizím počítači. Takže vychází stále totéž. Byl v tom někdo další. Nějaký opravdový machr, ne jako ti ubozí napichovači, kteří se tady předvádějí. Tím je to horší.