Karel Veverka
ADAPT





...a ještě opuštěnější byla moje mysl...
Mika Waltari: Egypťan Sinuhet


© 1989

Pokračování: 1 2 3 4 5 6 7 




“No, takovýho tátu bych chtěl mít...” vesele prohlásila bledá tvář.


Když oba odešli, zůstal jsem zase sám. Tak jako nikdo na světě. Ze zdi na mě s ironickým úsměškem civěl holografický PAUL DUNE. Obraz pusté krajiny od Franka Fevala, co visel vedle, byl stejně opuštěný a vyprahlý, jako moje nitro. Pocit, že jsem ve výtahové kabině z níž není úniku a která se navíc řítí kamsi dolů, přešel v jistotu. Začal jsem propadat panice.


Z ledničky jsem vyndal třílitrovku Nickova dryjáku. Přitom mě napadlo, že v poslední době moc piju. Nick si byl dobře vědom mé závislosti, a proto jsem z něj nemohl za žádnou cenu vyrazit, z čeho ten elixír mixuje. Každý litr, který mi namíchal, jsem si musel odpracovat na jeho programátorských kšeftech.


První decka mi vrátila sebevědomí. Musel jsem okamžitě zjistit, zda někdo znovu zkopíroval mého vira. Zapnul jsem počítač a přihlásil se do sítě. Přes databanku VIRGIN jsem se dostal do STYRONOVY databanky, kam měl můj vireček dávat hlášky o svém pobytu. Vir museli přenášet i s prostředím, jinak by se sám zničil. Proto jsem mohl použít své nejnovější finty. Nemusel jsem vira sledovat, nýbrž vir sám měl oznamovat, ve kterém počítači se 
nachází.


Někdo ho opravdu zkopíroval, protože ty hlášky tam byly. Jeho cesta vedla přes přibližně šedesát počítačů na celém světě a končila u firmy HARDSOFT. To si pánové teda mákli, když zametali stopy s takovou důkladností. Proč mě však monitorují dál, když už předchozí verze mého viru úspěšně dobývá jednu databanku za druhou? Proč chtějí i novou verzi? K čemu?.. Mecenáše některého z mých známých napichovačů tedy znám. Zbývá zjistit, kdo to je... Pokud mu platili, měla by informace 
o výplatě být v jejich databance. Proto jsem další hodinu pátral po personálních databázích HARDSOFTU, ale nikoho známého jsem na výplatnici nenašel. Takže slepá ulička? 


Nechal jsem toho. Měl jsem přesně takovou náladu, kdy se člověku do ničeho nechce. V boji proti ADAPTOVI mi jméno toho práskače stejně nemohlo nijak pomoct. Naprostá nečinnost mě ale nutila pít, a tomu jsem chtěl zabránit. Nejhorší bylo, že jsem stále nevěděl, jak sestavit ANTIADAPTA. Odchytávat jednotlivé mutace a přesně na ně vytvářet protivira, by byla nekonečná práce na mnoho měsíců. A já měl něco vymyslet za dva dny. Došlo mi, že jsem dal mat sám sobě. Můj vir ohrožoval 
existenci sítě, jež pro mne byla nejen jediným zdrojem obživy, ale i životním partnerem. Veškerý čas jsem trávil u monitoru. Nečetl jsem, nebavilo mě video ani hraní her. Svět počítačových sítí byl mým světem. Byl mi důvěrně známý. Mohl jsem říct, že nikdo ze smrtelníků neznal síť jako já. Osmnáct hodin denně od svých sedmi let... Neuměl jsem si představit, čím se lidé zabývali, když neměli síť. Mým skutečným domovem nebyla tato garsonka, ale miliony počítačů spojených 
do svébytného vesmíru, kde jsem byl šťastný. V prostředí, které jsem důvěrně znal, jsem byl prostě doma. Přístup pánů od SECRET COMPUTER k mému použití policejní databanky byl podivný. Cožpak vám někdo zakazuje dívat se doma do skříní a do šuplíků? A když je skříň náhodou zamčená? Znamená to pro mne výzvu. Zjistit obsah a hlavně způsob jištění. Navíc, pokud jsem potřeboval ze zamčeného šuplíku rukavice, nepojedu přece do mrazu bez nich. Měl jsem pak dvojí radost. Jednak 
při samotném odmykání z toho, že oklamu zámek, který se tváří nedobytně. A pak z toho, že mě vevnitř nečekaly rukavice, ale informace, za kterou dostanu ranec peněz, jenž mi dopomůže k nákupu rychlejšího procesoru. V takovém případě se ani nedá váhat. To, že jsem vytáhl informaci z policejní databanky, nikomu neublížilo. Naopak. Já tu informaci použil ke zjištění skutečného trestného činu. Od SECRET COMPUTER bych měl dostat odměnu. Nezasloužil jsem si, aby 
mi vyhrožovali odebráním interface umožňujícího připojit počítač k síti. Logika lidí byla skutečně morbidní a zvrácená.


Lezl jsem od ničeho k ničemu. Vyplázl jsem jazyk na Paula Duneho. Nedalo se však říct, že bych si tím nějak podstatně ulevil.


Všechno mi najednou připadalo marné a zbytečné. Nic nemělo cenu, ani význam. V tomto stavu jsem dokázal jen tak bloumat a přemýšlet nad ptákovinama. A taky jezdit do ledničky na dryják. Upíjet a nechat na sebe působit to blahodárné, měkké teplo, šířící se po celém těle, aby nakonec dosáhlo mozku. Tam pak vyvolalo příjemný a vyrovnaný stav, který zase proudil zpět do celého těla.


Lehl jsem si s tím, že musím vymyslet, jak vyzrát na ty mraky ADAPTŮ v síti. Dlouho jsem nemohl usnout. Řešení stále nepřicházelo. V polospánku jsem měl divný sen.



Jel jsem na vozíku úplně opuštěnou chodbou metra. V tváři mě mrazil ledový vítr. V mých uších zněly vzdechy mnoha lidí. Nikoho jsem však neviděl. Byl jsem tam úplně sám. V nekonečném labyrintu chodeb. Stěny metra tvořily černé skříně. Když jsem některou z nich otevřel, byla tam lidská hlava. Její podivně prázdné oči na mě smutně zíraly a ústa vydávala nelidské skřeky. Výkřiky zněly v mé hlavě jako v prázdném chrámu mnohonásobnou ozvěnou...





Ráno v půl deváté mě z té šílené noční můry vysvobodil poslíček od PHILLIPSE, který mi každodenně se železnou pravidelností a přesností nosil objednané jídlo. Zatím co jsem se cpal svou typickou snídaní, hamburgerem s dvojitou polevou, oživil jsem počítač. Byl jsem strašně nervózní. Tlačil mě čas. Zbývalo mi necelých dvaačtyřicet hodin. Pak měl začít frontální útok načasované armády ADAPTŮ na počítače celého světa.


Nebylo mi však souzeno něco vymyslet, protože ke mně vpadnul Dave, vyfešákovaný jako na funus. Zelenočerné proužkované sako těsně nad kolena, zdůrazňující ještě víc jeho šíleně široká ramena a malou postavu. Ovšem tečku za jeho prudkou elegancí představoval modrý tyrolský klobouček, švihácky posazený do týla vyholené lebky a bílé brejle. Proč byl jeho ohoz tak perfektní mi došlo, až když za ním do pokoje vplula vychrtlá blondýnka s neuvěřitelně dlouhýma nohama a ohromnou pusou. 
Koukal jsem na ní jak na zjevení. Svůj nejnovější objev mi Dave představil jako Kim a hned spustil:


“Ty vole, ty si tady žereš jako paša a můj šéf zatím vypsal fantastickou odměnu pro toho, kdo zlikviduje vira, kterej paralyzoval náš počítač.”


Dave měl divné zaměstnání u ještě divnější firmy BYPASS Ltd. Sice nadával na ní i na šéfa, ale málem by za ně dejchal. Tu a tam jsem pro něj něco udělal. Ne pro peníze, ale spíš pro Dava. Byl to fajn kluk. Věděl jsem, že podstatná část příjmů té firmy pochází z prodeje kradených programů, ale s Davem jsem o tom nikdy nemluvil.


Není ten práskač nakonec Dave, napadlo mě najednou. Pak jsem tu myšlenku radši zavrhl. To už bych za chvíli nemohl věřit ani sám sobě.


“Nechceš to zkusit, Adame? Je za to balík! Šábneme se!” mlel nadšeně dál a vůbec si nevšiml, že já si všímám spíš toho, jak vysoko má ta jeho rozparek u sukně. Podívaná na nohy Daveho kočičky byla pro mne z neznámých příčin skoro tak příjemná, jako pohled na schéma zabezpečení policejní databanky.



“Co je to za vira?” zeptal jsem se, ale myšlenky se zabývaly spíše vztahem mezi metrickou soustavou a rozparkem.



“Nevím, ale nevěděl si s ním rady ani náš systémák...”



“Máš opťák?” odtrhl jsem oči od té nádhery v křesle a začal mít divný pocit z toho, co mi Dave pověděl.


“Jasně vole! Nejsem blbec a vzorek virečka mám s sebou...”


Byl to ADAPT! ADAPT s odbouchlým časováním. Neblahé tušení se tedy potvrdilo. Navíc šlo o mojí poslední verzi, kterou jsem použil poprvé včera večer! Proto nás stále monitorovali..! To sebou museli u HARDSOFTU hodit... Uvědomil jsem si, že nejde upravit vira pro síťovou verzi přes noc. To by bylo nad lidské síly. Tu práci musí dělat jeden člověk. Tady týmová práce spíše zdržuje. Co to mělo znamenat? Byl jsem snad blázen, nebo někdo dělal stejné programy 
jako já?


“Tak co čumíš,” netrpělivě vyzvídal Dave, “zvládneš to nebo budeš na ten monitor čučet, jak na video s nějakým odpornem? Je za to deset papírů!”


“Jo, to beru.” řekl jsem a pomyslel si, že antivira musím do té doby vytvořit tak jako tak. Pokud se mi to nepodaří, tak za tři dny už síť stejně nebude existovat.


“Řekni šéfovi, že za tři dni to bude hotový a teď vypadni, čekám návštěvu,” odbyl jsem ho nevrle.



“ÁÁÁ...,pán bude ulevovat svým nízkým pudům. No tak za tři dni se těšim na balík za toho antivira...”


Kim mě při vstávání z křesla přesvědčila o tom, že má rozparek asi o čtvrt metru výš, než jsem původně myslel. Tedy v podpaždí.




Zavřel jsem za nimi dveře. Nervozita a strach, že nestihnu něco vymyslet, mne zalila jako příbojová vlna. Mozek jel na plné obrátky, ale řešení v nedohlednu. Ke všemu v jedenáct měla přijít ONA. Vůbec jsem neměl náladu s někým se vybavovat. Měl bych makat na antiviru a pokusit se tak zastavit tu časovanou lavinu, která měla jméno ADAPT.


Začal jsem nejasně tušit obrysy toho, jak by měl ANTIADAPT vypadat. Bylo to nadějné. Trochu se mi zlepšila nálada. Rychle jsem se najedl, osprchoval ve své speciální vaně s nafukovacím sedátkem a začal uklízet. Přitom jsem intenzivně přemýšlel. Řešení se zdálo být na dosah. Čím víc se blížila jedenáctá hodina, tím větší jsem měl zmatek v hlavě. Proč HARDSOFT pouští stále nové verze mého vira do sítě? Má snad antivira, kterého dá na trh, až ADAPT zlikviduje polovinu computerů ve 
světě? Jak je možné, že HARDSOFT za noc udělal práci, která normálně trvá týden?




pokračování ...