Karel Veverka
ADAPT
...a ještě opuštěnější byla moje mysl...
Mika Waltari: Egypťan Sinuhet
© 1989
|
Karel Veverka
...a ještě opuštěnější byla moje mysl...
© 1989 |
Zvonek přehodil chaos mých myšlenek na jinou kolej. Teď bych měl zjistit, jestli je to se ženskou opravdu tak super, jak o tom nepřetržitě melou ti nadržení napichovači při našich soutěžích. Napadlo mě, že když jsem před týdnem dával inzerát, tak žádný ADAPT ještě neexistoval a já měl úplně jiné starosti. V tomto okamžiku ta načasovaná bomba vytěsnila všechny ostatní zájmy. Včetně zkoumání toho, jak moc fajn je být sám s kočičkou v prázdném bejváku...
Otevřel jsem dveře. Seděla na vozíku, plaše se usmívala.
“Já jdu na ten inzerát...” zašeptala. “Jmenuju se Susan...”
“Pojďte dál,” pokusil jsem se o povzbudivý úsměv, “já jsem Adam.”
“Já jenom na chvilku...” špitla a se sklopenýma očima projela kolem mého vozíku.
Byla hezká. Husté hnědé vlasy lemovaly drobný příjemný obličej. Ruce měla strašně malé, což napovídalo tomu, že jí ještě před nedávnem nesloužily jako hlavní pohybové ústrojí. Takže ochrnula nejspíš po nehodě.
“Co si dáš?” začal jsem jí tykat, abych prolomil bariéru, která mezi námi vznikla a taky proto, abych vypadal jako tvrďák.
“Ne, děkuju... nic.” Vůbec nezvedla oči ze svých rukou. Její chování mě štvalo. Měl jsem úplně jiné představy o tom, jak to proběhne. Vůbec se nesnažila mi to usnadnit.
Já to mám, slečno, taky těžký. Navíc jsem v pěkným průseru, řvalo mé nitro. Mám to o to těžší, že jsem programátor, jehož psychika je, jak známo, zdeformovaná tím, že je a musí být individualista spoléhající se sám na sebe. Tráví dlouhé dny s počítačem a není nikdo, kdo by vyřešil jeho problémy. Pravidla jsou přesně dána operačním systémem a možnostmi počítače. Záleží jen a jen na samotném programátorovi, jemuž nepomůže žádná protekce ani náhoda. Jde o souboj mozku s problémem. O výsledku nerozhoduje žádný rozhodčí, ale to, jestli program chodí nebo ne. Slečno, vy jste o těchto věcech nikdy ani neslyšela? Snažte se mě tedy alespoň trochu pochopit! Trošku mi vyjít vstříc! Proč jste přišla, a přitom se chováte, jako byste neměla zájem? Jste snad v jiném stavu, nebo jste se už někdy takhle spálila?
Uvědomte si, že jste zrovna v takovém průseru jako já! Vlastně jste na tom hůř. Jste chudší o to, co mě drží při životě. O síť. Tak proč nejste ochotna riskovat? Co můžete ještě ztratit? Čest? Co je to čest? A kdo určil, co je čestné pro invalidu? Pochopte přece, že celou akci s inzerátem jsem podnikl jenom proto, abych zjistil jestli je opravdu tak perfektní držet někoho za ruku a civět na něj vlhkýma očima. Já si zatím stačím sám. Opravdu... ve všem... Tak proč hrajete tuto hru? Já jí nerozumím! Máte o mne zájem, nebo ne? Proč ztrácet čas tlacháním o ničem...?
Z mých hlubin se ozval signál o tom, že ta prokletá zdviž se dala znovu do pohybu. Dolů, stále jen dolů, odkud není návratu. Začal jsem ztrácet nervy. Vidina tisíců ADAPTŮ v síti mě zbavila možnosti soustředit se na cokoli jiného...
“Ani čaj?” s námahou jsem navázal na předchozí rozhovor.
“No tak ten čaj, jestli by jste byl...”
“Ano byl,” přerušil jsem její tichý hlas trochu stroze a ke svému překvapení jsem pokračoval, “měl bych malou prosbu, dejme tomu za ten čaj...”
“Jakou?” Pohyb jejích prstů na postranici vozíku se zrychlil. Oči měla přibité k podlaze.
“Rád bych pohlédl do vašich očí, řečeno básnicky...” Uvědomil jsem si, že nemluvím jako básník, ale jako pitomec. Navíc jsem jí zase vykal.
“Proboha, co po mně chcete?” téměř vyjekla, pravačkou uchopila řídící páčku vozíku a couvla ke dveřím. Oči bedlivě sledovaly jistě velmi zajímavý vzorek koberce.
Během celé doby, co jsem dělal čaj, nepadlo ani slovo. Šálky jsem postavil na stůl mezi hory literatury o počítačích. Mlčeli jsme. Způsobně usrkávala. Teď pro změnu studovala barevný obal od manuálu programového balíku firmy Y+Z.
“Líbí se vám ten obal?” pokusil jsem se o rozhovor.
“Ano...líbí.”
Byly dvě možnosti. Buď byla pitomá, nebo měla zničené nervy. Ani na jedno jsem neměl nervy zase já. V posledních dnech toho na mě bylo moc. Bylo by asi nejlepší to skončit. N
emohl jsem si dovolit takhle ztrácet čas v okamžiku, kdy mi hrozilo minimálně dvacet let kriminálu a zničení celosvětové sítě.V mé hlavě vyvstala představa planety Země, jak se řítí vesmírem. Jako ohromné klubko drátů, které na cestě doprovází roj družic. Kabely, satelity, vysílače a všechno to haraburdí má jediný cíl. Umožnit počítačům komunikaci tak, aby zabezpečily přežití deseti miliard lidí. Celý systém je ohrožen ADAPTEM, který se šíří bez jakýkoliv emocí. Rychle a se stoprocen
tní efektivností. Napadá jednotlivé počítače jako napadá vir buňky v těle. Imunitní systém Země je oklamán, proto se nebrání. Ještě stačí podat lék v podobě ANTIADAPTA. Jenže já tady plácám nesmysly nad čajem. O obalech na knížky. To opravdu nemá cenu!“Slečno a co sex?” Bylo to surové, ale účinné.
“Já...já vám nerozumím” kuňkla poděšeně.
“Ale jo, rozumíte...!” Bleskově jsem přijel z boku těsně k ní. Než se probrala z překvapení, objal jsem jí a začal ji líbat. Zároveň jsem se snažil dostat rukou pod její veluxové tričko. Bylo to strašně trapné a zoufalé zároveň. Byli jsme jako dvě želvy. Ano, tělesně a duševně šlo o dvě želvy, jejichž krunýř byl příliš tlustý a těsný, než aby se mohly přiblížit, dotknout...
Prudce zacouvala a já, natažený nad jejím vozíkem, ztratil rovnováhu. Upadl jsem bolestivě na zem. Zajela ke dveřím a otevřela je. Otočila ke mně hlavu. Poprvé jsem se mohl pořádně podívat do jejich krásných očí, hlubokých jako modř monitoru.
“Ty čuně jedno” zakřičela zlostně hlasem, který mě překvapil skoro tak, jako ty oči. Bouchly dveře.
Ležel jsem na koberci se vzorem. Po tvářích se mi koulely slzy. Slzy bolesti, zmaru, prázdnoty, vzteku, ponížení a... STRACHU. Sesypal jsem se. To napětí už nešlo vydržet. Ironický Paul Dune na mě holograficky hleděl chápavým pohledem a krajina Franka Fevala zůstala stejně prázdná a osamocená, jako já. Proč se to stalo? Oba tak opuštění a nemůžeme najít cestu jeden k druhému? Do nitra mi vtekly všechny splašky světa. Vzpomněl jsem si na citát, který na mne působil jako strašně krutý výsměch:
CHÁPEME-LI PŘÍLIŠ BRZY, CHÁPEME SNAD I ŠPATNĚ.
Vydrápal jsem se na vozík. Bolel mě levý bok. S páteří se pravděpodobně nic nestalo. Víc než tělo bolelo cosi ve mně. Mrazivá ruka strachu znovu sevřela mé nitro. Představa ADAPTA v síti mě decimovala. Cítil jsem, že svůj pád na dno mého já musím za každou cenu zastavit. To přece nemůže být konec mé cesty! Instinkt mi napovídal, že jsem se na dotek přiblížil hranici, odkud není návratu. Podobné stavy jsem už zažil a věděl jsem, že všechny úvahy budou mít jeden závěr:
SKONČIT TO UTRPENÍ !!!
K tomuhle zkratu v mém jednání nesmělo dojít. Musel jsem se uklidnit a soustředit na jediné: jak na ADAPTA.
Dojel jsem si k ledničce, nalil si plnou decku a naráz jí do sebe hodil. Pak jsem přejel ke květovanému kanapi a s funěním se na něj natáhl. Zavřel jsem oči. Poslepu jsem našátral na boku vozíku dálkové ovládání audiovizuálního centra a navolil WISH YOU WERE HERE od jakési totálně zapomenuté skupiny.
Byl to vždycky můj ostrov klidu v rozbouřeném moři myšlenek. Byla to moje záchranná brzda při pádu, kterému snad mohl zabránit někdo blízký... Moje útočiště v samotě. Můj lék na všechny bolesti a strasti. V té muzice bylo obsaženo všechno... Vyvolávala ve mně pocity bezrozměrného prostoru, který je naplněn krásnem. Ale taky obavou o to krásno...'Vítej h
ochu v této mašinérii' linulo se z repráků a já cítil, jak se alkohol rozlévá do poslední cévy mého těla...Po čtyřiceti minutách jsem už neměl strach z toho, že v sobě najdu sílu všechno skoncovat. Možnost zkratu byla snad zažehnána. A to bylo nejdůležitější.
Přesunul jsem se zpět na vozík. Osvědčený recept na přežití byl zabránit jakýmkoliv duše
vním rozborům usilovnou prací.Otevřel jsem si Phillipsovu samoohřívací konzervu s dančím masem a pomalu se najedl. Nalil jsem si dalšího panáka a oživil počítač.Začal jsem vytvářet ANTIADAPTA. Byl to zvláštní pocit - vymýšlet fintu, jak přelstít sám sebe a svůj program. Z počátku jsem se strašně těžko soustředil, ale po několika hodinách to bylo OK.
Nejprve jsem sestavil program, který modeloval chování ADAPTA. Pak jsem začal pracovat na ANTIADAPTOVI. Má strategie byla následující: ANTIADAPT udeří na ADAPTA a zjistí tím jeho reakci. Pomocí dříve sestaveného algoritmu pak zaútočí způsobem, proti kterému se ADAPT nebude moci bránit. Šlo to hladce, bez komplikací. Byl jsem sám se sebou spokojen.
Ve dvacet třicet mne počítač upozornil, že mám večeřet. Po jídle jsem pokračoval v práci. O půlnoci byla první verze ANTIADAPTU hotova. Vypustil jsem ji do sítě, abych zjistil jak se tam bude chovat...
Ze soustředění mě vytrhl zvuk zvonku, který ve ztichlém bytě zněl jako poplašná siréna. Na návštěvy je trochu pozdě, pomyslel jsem si.
Buď jde o ty dva sympaťáky od SECRET COMPUTER, nebo mi moji kámoši přišli pře
dvést, kdo je jak zlitej. Bylo jasné, že když otevřu, tak ANTIADAPT navždy zmizí v hlubinách sítě. Jeho stopu už nebudu mít šanci najít... Ale co - jedná se nakonec jen o první verzi, která stejně nemá vychytané mouchy, takže její naděje na úspěch je nulová.Za dveřmi stál asi čtyřicetiletý chlap, jehož oči byly lemovány širokým rámečkem brýlí. Měl minimálně dva metry a perfektní velumový kabát až na paty. A taky míň vlasů a tvrdý výraz člověka, který už něco zažil.
“Dobrý den, pane Moody. Pozvete mne dál?” řekl tiše, ale důrazně.
“Doposud nemám důvod.” odpověděl jsem stroze a všiml si strašně unavených očí toho muže.
“Jsem Burger od IBM a mám od vás návrh, který bych nerad projednával na chodbě.” Ukázal mi plastikovou zaměstnaneckou kartu s modrými písmeny IBM a nápisem INTERNATIONAL BIOLOGICAL MACHINE.
“Takových karet si můžu udělat... Ale pojďte...”
Usadil se v křesle, ani si nesundal kabát. Hned spustil:
“Promiňte, že jsem přišel v tuto hodinu, ale ti dva se tady pořád motali.”
“Myslíte ty od SECRET COMPUTER?”
“Ano, naše firma nemá zájem na tom, aby někdo věděl o naší spolupráci...”
“O spolupráci nevím ani já,” přerušil jsem ho podrážděně.
“To vám chci nyní vysvětlit. Víme o vašich, řekněme třeba kratochvílích, v počítačích ně
kterých firem.”“Nevím, co tím myslíte.” hlesl jsem a věděl až příliš dobře, že přistoupím na jakékoli po
dmínky.“Ale víte. Jedná se o soutěže jedné skupiny nevyzrálých mladých lidí, kteří hledají povyr
ažení.”“Jaké povyražení? Já...” blekotal jsem zoufale.
“Viry, pane Moody, viry!!!” řekl tvrdě, jako když ocel narazí na kámen.
“Dobře,” rezignoval jsem, “ prásknout mě asi nechcete, protože jináč byste se neschovával před švihákama v zelenejch gatích od SECRET COMPUTER. Co tedy ode mne chcete?”
“Spolupráci. Jste z těch mladých napichovačů zdaleka nejlepší. A nejen z nich, tak proč se proboha musíte věnovat zrovna takovým klukovinám? Ale k věci. Jedná se o vašeho vira. O ADAPTA.”
“Já jsem ho do sítě neposlal,” téměř jsem vykřikl, protože mi došlo, že ví absolutně všec
hno.“O tom, jak se váš produkt ocitl ve světové síti, se spolu nebudeme bavit. Zatím vám nab
ízíme spolupráci, kterou dost dobře nemůžete odmítnout. Máme totiž ADAPTA, který napadl náš biologický počítač typu IBM PERSON...”“To není možný. To nemůže být ADAPT...”
“Jedná se o ADAPTA, který prošel konverzním programem na převod programu z klasických elektronických počítačů na počítače biologické. Zbytek zařídil váš produkt, který se dokonale přizpůsobil podmínkám IBM...”
“To znamená, že ADAPT po konverzi vaším programem funguje i na IBM?” zeptal jsem se nevěřícně.
“Ano, konverzní program vyvinula IBM z prostého důvodu. Nebyli bychom konkurencí pro zavedené elektronické počítače, dokud by kterýkoli program z těchto klasických počítačů n
eběhal i na našich biologických.”“Jak se to mohlo stát?”
“Zřejmě při převodu programového vybavení již infikovaného ADAPTEM...”
“To je totální průser...” řekl jsem. Zajel k ledničce a napil se přímo z lahve dryjáku. Mělo to zbrzdit tu šílenou rychlost, jakou jsem se řítil do temné propasti svého nitra. Udělalo se mi nevolno. Tak i biologické počítače jsou ohroženy...
“Co ode mne tedy chcete?” vrátil jsem se zpět k hovoru.
“Antivir.”
“Termín?”
“Dvacet čtyři hodin.”
“To nemůžete myslet ani ze srandy,” kuckavě jsem se zasmál a znovu přesunul notný díl obsahu lahve do svých žíznících útrob. Žaludek se mi zvedal v důsledku volného pádu, který se odehrával v hlubinách mého já.
“Myslíme to smrtelně vážně a vy to zvládnete, protože vám nic jiného nezbývá!” řekl břitce.
“Tejden práce. Dvacet čtyři hodin denně, potom možná, věřte mi. Od svých sedmi let nedělám nic jiného, než že programuju. Vím co říkám!” Snažil jsem se získat čas.
“Pane Moody, já také vím co říkám. Firma IBM má prostředky, které programování několikanásobně zefektivňují. Jak jistě dobře víte, vývoj a výroba hardware utekla software natolik, že otázka programového vybavení je naprosto základní. Software zůstal individuálním duševním produktem lidí, kdežto hardware je věcí sériové výroby. Miliónové série hardware nejsou problémem, programové vybavení ano.”
“Nevěřím, že existuje něco, co za mě bude programovat.” pronesl jsem sebevědomě a znovu si přihnul. Láhev jsem pak postavil na stůl. Burger se nahnul a přitáhl ji k sobě.
“Tak dost pití, pane Moody. Následujících čtyřiadvacet hodin vás potřebujeme ve formě, ne jako zpitou trosku ve vozíku, která si léčí svoje mindráky alkoholem. Teď se soustřeďte na to, co vám říkám. Naši technici vyvinuli TRANSSTIMULÁTOR, pro který se ujal název KURÝR. Jedná se o zařízení působící přímo na mozek. Obchází tedy přirozené vstupy a výstupy člověka, jakými jsou například smyslové orgány. KURÝR tedy umožňuje bezprostřední komunikaci mozku a biologického počítače.”
“A komunikaci mozku s klasickým elektronickým počítačem ne?” zeptal jsem se naivně.
“Ne, komunikace je umožněna mimo jiné díky tomu, že biologický počítač má podobnou strukturu jako mozek. Termíny jako synapse, gliové buňky, neurony, vám asi nic neříkají. Takže to berte jako fakt.”
“Já s tím KURÝREM neumím. Bude trvat nějakou dobu, než...”
“Nebude,” přerušil mě netrpělivě, “jde o dialog. Pokud víte, jak daný problém řešit, tak to stačí. Počítač se vás jednoduše zeptá na místa, která nemáte ještě dostatečně promyšlená, nebo na konstrukci programu, kterou neumí sám vytvořit. Je to interaktivní dialog dvou mozků.”
“Jeden technický dotaz. Vy mi vaše zařízení, včetně počítače, dodáte?” Uvědomil jsem si jak se těším, až toho supertajného KURÝRA vyzkouším. Radost mi už nekalila ani velikost maléru, v němž jsem vězel až po uši. Volný pád v mé duši ustal a já byl náhle klidný a vyrovnaný.
“Zařízení vám zapůjčíme a budeme vás hlídat,” přerušil moje úvahy Burger. “Nebýt těch dvou od SECRET COMPUTER, jste už dávno v naší laboratoři, protože tam by to bylo nejbezpečnější... Dále vás upozorňuji: Žádné zprávy po síti, ani modemem. Pouze osobně mně. Nikomu jinému, byť by měl průkazku IBM, nebo SC. Poslední upozornění: IBM PERSON, který vám zapůjčíme, nesmí být za žádných okolností zapojen do sítě. Všechno, včetně biologické verze ADAPTU, vám dodáme.”
“Kdy?”
“Ráno v sedm máte IBM a KURÝRA tady.” řekl a zdvihl se z křesla tak prudce, jako by měl v těle ohromnou pružinu. Podíval se na hodiny, které visely vedle obrazu Pusté krajiny a
dodal:“Dejte se hned do práce. Doufám, že si pití necháte na oslavu chodící verze ANTIADAPTU. Ve vlastním zájmu!”
Podal mi vlhkou studenou ruku a mlčky odešel.