Karel Veverka ADAPT ...a ještě opuštěnější byla moje mysl... Mika Waltari: Egypťan Sinuhet © 1989

Pokračování: 1 2 3 4 5 6 7

Zase jsem zůstal sám. Opička, kterou jsem si udělal, vyprchala jako bublinky ze šampusu...

Napadlo mě, že bych mohl v personální databance IBM zjistit, co je vlastně Burger zač a jaké postavení zastává. Přijel jsem k počítači, položil si klávesnici na klín a dal se do práce.

Uvnitř té ohromné krabice byly dvě menší, obě s modrým nápisem INTERNATIONAL BIOLOGICAL MACHINE. Po rozbalení krabic jsem poprvé spatřil IBM PERSON. Ten zázrak firmy, která oprášila a pozměnila legendární zaniklou značku IBM. Bedny obsahovaly také jakousi helmu, což byl zřejmě KURÝR.

V půl deváté mi přinesl poslíček od PHILLIPSE jídlo. Během oživování IBM PERSON jsem se dávil hamburgerem s dvojitou polevou.

Zvědavost zvítězila. Hodinka zdržení mě nemohla zabít. ANTIADAPT stejně potřeboval jen kosmetické úpravy. Mohl jsem si proto dovolit malinké zdržení objasňující nejasnosti kolem pana Burgera. Tyto informace měly navíc určit mou stategii vůči tomuto muži.

Pomocí svého počítače jsem proto začal pátrat v personální databance IBM, abych zjistil to, co se mi včera nepodařilo. Burgera jsem tam však nenašel. Kdo to vlastně je a čí zájmy zastupuje?

Zkusil jsem to jinak. Ani jeho, ani moje jméno však nefigurovalo v evidenci prodaných nebo vypůjčených počítačů. A podle výrobních čísel byl půjčený počítač, který jsem měl před sebou na stole, vyřazen a zlikvidován jako vadný. Co to všechno mělo znamenat?

Napadlo mne, že tajemný Burger může být zaměstnancem některé z filiálek IBM, nebo jejich dodavatelů. To znamenalo nechat si vyjet jejich seznam a v jednotlivých databankách zjistit, zda na jejich výplatní listině nefiguruje jméno Burger.

Tady jsem se zarazil. Firma HARDSOFT byla na seznamu dodavatelů IBM. Co však dodává se mi nepodařilo vypátrat ani po hodinovém úsilí. Nicméně IBM přesunula na její konto slušnou částku.

Pak mě napadla zvrácená myšlenka. IBM zaplatila za to, že HARDSOFT posílala do sítě vira, nebo viry, které měly ochromit klasické elektronické počítače. Od IBM by měl být tento tah účinnější než sebelepší reklama. Proto jim HARDSOFT nedodal ani jediný prográmek, ani sebemenší součástku! Dokonce nemusel ani žádný vir vyvíjet. Stačilo zjistit, ve kterém počítači se kdy bude odehrávat naše virové klání a tam odchytit vítěze. Měli navíc jistotu, že jde o program odzkoušený desítkami soubojů v různých počítačích a pod různými operačními systémy. Pak přidali k mému lapenému virovi část, která mu umožnila pohybovat se v síti a do té sítě ho umístili. A ADAPT byl na světě! Do toho zapadala i rychlost s jakou HARDSOFT upravoval můj vir. Určitě museli mít od IBM KURÝRA.

Zkusil jsem další věc. Dostal jsem se do obchodní databanky IBM. Z ní jsem se dozvěděl, že na světovou výstavu ALPHA BIT, která bude zahájena 8.9., je plánováno uvedení a světová premiéra nové verze typu IBM BIG 1 – GRAND. Bylo to jasné! Úder ADAPTU měl zaručit prodejní úspěch biologických computerů.

Tak vida! Proto si IBM držela distanc od chlapíků ze SECRET COMPUTER. To mi jako vysvětlení celé záhady stačilo. Navíc jsem měl jistotu, že mi ze strany IBM a HARDSOFT nehrozí žádné nebezpečí. Teď už jsem měl trumfy v ruce já!

Udělal jsem to a pak se začly dít věci! Burger od IBM měl naprostou pravdu. Ve všem. Bylo to úžasné. Co se týká rychlosti a efektivnosti práce, jezdil jsem dosud s tříkolkou, která navíc neměla kolečka ani řidítka. Nyní jsem seděl v supersonické stíhačce plnící každý můj rozmar a přitom bránící všemu, co by mohlo ohrozit konstrukci programu. Poprvé za strašně dlouhou dobu jsem se cítil šťastný a uvolněný. Propadl jsem euforii. V tomto okamžiku byl mým partnerem a rovnoceným protihráčem počítač. Dokonale jsem si s ním rozuměl. Zažíval jsem nepopsatelně krásné pocity. Pokud můj život směřoval k tomuto prožitku, nebyl promarněn.

Kolem osmé večer byla druhá verze ANTIADAPTU hotova. Nešlo o pouhou úpravu. Musel jsem ho udělat v podstatě znovu. Díky KURÝROVI mi bylo okamžitě jasné, že první verze byla schopna ADAPTA nanejvýš popíchnout. Po krátkém souboji zřejmě posloužila jako desert na závěr ADAPTOVY večeře. Výchozí myšlenka byla sice v pořádku, ale množství variant přesahovalo rámec možností lidského mozku...Jednalo se o neuvěřitelně náročnou úlohu. Pochybuji, že se bez KURÝRA dala vyřešit. Nemyslím časově, ale vůbec...

Pohlédl jsem na hodiny. Za pět hodin si měl Burger přijít pro ANTIADAPTA. Co se mnou bude dál? Vím toho příliš mnoho o jejich machinacích a o KURÝRU, než aby mě nechali žít? Nebo si mě nechají v záloze, kdyby ADAPT znovu zlobil? Vyhlédl jsem oknem ven na noční město a uvědomil si, že mám strašný hlad. Ze všeho nejdřív jsem musel vyslat do sítě ANTIADAPTA. Časovaná bomba v tisících počítačů měla vybuchnout už za pouhých sedm hodin. Teď šlo o minuty! Než se rozšíří po celé síti, bude to nějakou dobu trvat!

Rychle jsem oživil svůj vlastní počítač, konverzním programem na něj převedl ANTIADAPTA a spustil ho. Pak jsem se připojil do sítě. Chtěl jsem ANTIADAPTA rozmístit do co největšího množství počítačů, a tím urychlit jeho šíření. Nezdržoval jsem se zjišťováním jistících kódů a algoritmů jednotlivých velkých počítačů. Použil jsem svou soukromou databanku, kde jsem měl uloženo přibližně tisíc jistících kódů.

Vzal jsem to podle abecedy. Pojišťovna ABAZA v RICE BAY. Její počítač se však nehlásil. Nevadí. Dopravní centrála ADAK na Islandu. Výsledek byl stejný! Zamrazilo mě. Co se stalo?! Banka ALCAMO v San Juan. Taky nic! Ty počítače prostě přestaly existovat! Nechápal jsem to. Zkoušel jsem to znovu a znovu. Elektronické počítače v síti prostě neexistovaly! V provozu byly jenom biologické! Mozek odmítal přijmout jediné možné vysvětlení. Totiž, že ADAPT udeřil dřív!

Zapnul jsem TV a přepnul na informační kanál NEWS SCREEN. Nějaký starší docent vysvětloval divákům, že zpočátku vir ADAPT nepředstavoval vážnou hrozbu pro naše počítačové sítě.

“Takových virů,” pokračoval, “zlikvidovali naši odborníci již stovky. Množství variant objevující se ve světové, a tím i naší síti se postupně zvětšovalo. Modifikace a varianty vznikaly jednak samotnou činností viru ADAPT, který se modifikoval sám, a jednak je produkoval i lidský činitel. Pandemie vznikla během několika posledních hodin. Vir ADAPT obsahoval v sobě totiž časování na 5.9. ráno. Naši odborníci ze SECRET COMPUTER o tomto nebezpečí samozřejmě věděli a na problému usilovně pracovali. Došlo však k nečekanému zvratu situace. Včera po půlnoci, tedy vlastně dnes, přibližně mezi první a druhou hodinou ranní, se objevil v síti program, který napadal ADAPTA. Výsledek byl katastrofální. Tento program působil jako katalyzátor. To znamená, že způsobil aktivaci ADAPTA okamžitě, bez ohledu na časování. Došlo k řetězové reakci. Její rychlost byla ohromná, a tak naši specialisté byli odsouzeni k roli pouhých pozorovatelů. Byl to úder, jaký lidstvo ještě nezaznamenalo, a znamená vážné ohrožení národních ekonomik celého světa. Vyjma snad několika málo zemí, kde rozvoji počítačových sítí brání strach z jejich zneužití a neuvěřitelně primitivní předsudky. Tyto země, například Švýcarsko...”

“Promiňte,” přerušil docenta mladý zavalitý komentátor od SCREENů, “naše diváky by nyní spíše zajímalo, co dál?”

“Ano, jediným štěstím je, že asi tak pět procent firem, jak se lidově říká, přezbrojilo na počítače IBM, tedy na počítače zcela nové koncepce, které viru ADAPT odolaly. Naštěstí patří mezi ně i státní společnost NET, provozující veškeré počítačové sítě v naší zemi. Takže síť je v provozu dál a to je pro další vývoj situace velmi příznivé. Pak existuje určité procento izolovaných elektronických počítačů, které jsou stále ještě v chodu a řídí například výrobu. Tyto počítače přežily, jak už jsem podotkl, díky tomu, že nebyly napojeny v síti. Komplex těchto skutečností dává do budoucna...

Musím zachránit, co se dá!, prolétlo mi hlavou. Pokud ovšem není pozdě a biologické počítače nepotkal stejný osud, jako elektronické.

Přijel jsem k IBM a připojil ho do sítě, která naštěstí fungovala. ADAPT zatím nestačil odstřelit i biologické počítače. Stále tedy zbývala naděje, že ANTIADAPT bude v síti včas. Poslal jsem ho asi do stovky biologických počítačů na celém světě. To by mělo zatím stačit... Co ale dál?

Neuměl jsem si představit, jakým způsobem se bez ní lidstvo obejde. Nic nebude fungovat! Od velkých továren, přes navigaci letadel až třeba po rozdělování důchodů... Nepůjde si nic koupit. Bez sítě a počítačů se to prostě nedá zvládnout. Miliardy telefonických objednávek..? Ne, to je vyloučené. Jak tedy? Lidé sami, osobně? Ta představa mě překvapila. Milióny lidí ve frontě na jídlo a další milióny ve frontě na oblečení... To je absurdní! Jak vlastně mohlo existovat lidstvo bez sítě? Nezahynout hlady nebo se neumlátit v šílených frontách... Jak to dřív lidé dělali? Obíhali všechno sami, nebo existovala profese zabývající se pochůzkami a sháněním? Kde brali čas na cokoli jiného, když museli pobíhat od fronty ke frontě? Nechápal jsem to.

Musel jsem začít jednat, protože plané úvahy ještě nikoho nenasytily. Začal jsem v ochrnuté síti hledat fungující databanku. Bylo to snadné. Taková firma musela vlastnit biologický počítač. V interní databance IBM jsem si proto nechal porovnat všechny vyřízené objednávky na jejich největší typ IBM BIG 1 se seznamem veřejných databank. Na monitoru se objevilo jediné jméno, vyhovující dané podmínce. Firma SCOPE Inc. U ní jsem zjistil, že další veřejná databanka, která byla v provozu, se honosí názvem IBM. Takže na virový úder byla firma připravena perfektně. V obou databankách byla uvedena jména pěti společností, které vlastnily biologický počítač a zabývaly se dodávkami potravin. Ani jediná z nich však mojí objednávku nepřijala!

Musel jsem na to tedy úplně jinak. Náhle mě napadla otázka, proč ještě nevypadla dodávka elektrického proudu. Tušení bylo správné. Podíl společnosti IBM na správě elektrické a telefonní sítě činil třicet tři procent a byl vybaven jejich řídícím systémem. Navíc celý řídící systém nebyl zapojen do počítačové sítě. Takže elektriku a fungující telefonní modemy budeme mít stále, což se o potravinách rozhodně říct nedá. Zkusil jsem zavolat Davovi. Bezvýsledně...

Nalil jsem si decku lomcováku, obrátil ji do sebe a počkal, až se příjemné teplo rozleje od žaludku do celého těla. Potřeboval jsem si to srovnat v hlavě. Celosvětová síť byla v troskách díky mému výtvoru. Firma HARDSOFT, která se o tuto srandu postarala, to zřejmě udělala za prachy IBM z důvodu chystaného ochromení trhu s elektronickými počítači. Jenže to, co se stalo, vyrazilo dech asi i pánům od HARDSOFTU a IBM. Navíc jsem měl mít za týden soud kvůli tomu, že jsem se vrtal v policejní databance. A aby to všechno nebylo tak jednoduché, neměl jsem co jíst. A vůbec jsem netušil, jakým způsobem se k nějakému žvanci dostat. Podle všeho si pro něj budu muset někam jít...

Nalil jsem si další várku. Na to, co se dělo, jsem byl vlastně v pohodě. Zřejmě se člověk nervuje jen do doby, než je v totálním maléru, ze kterého se už nemůže vyhrabat. Pak asi nastává apatie, do které jsem se právě dostal já. Rozhodl jsem se pro výlet na čerstvém vzduchu.

Bistro SPEED bylo obleženo davem lidí. Snažil jsem se dojet se svým vozíkem až ke vchodu. Dav mě pohltil a zcela bezmocného uvěznil uvnitř.

“Pusťte mne, prosím...” vykřikl jsem co nejhlasitěji. Můj hlas se však utopil v moři výkřiků. Kdesi vpředu zapraskalo sklo. Dav se zavlnil. Ozvaly se bolestné výkřiky.

Policejní sirény přerušily vřavu. Pak na mě dopadly první kapky vody. Vodní dělo rozprášilo dav během několika vteřin. Pokoušel jsem se dostat zpět na vozík, převrácený proudem vody.

“Jsem od pana Burgera. Nemohl jsem tomu zabránit. Netušil jsem, že se vmáčknete zrovna do největší tlačenice. Hned jsem zavolal policii a doufal, že přijedou dřív, než vás ten dav rozšlape. Nestalo se vám nic?”

Vydal jsem se na cestu k domovu. Promočený a bez levého předního kolečka u vozíku. Roztřásl jsem se zimou. Cesta trvala strašně dlouho. Musel jsem být nepřirozeně zakloněný, abych přenesl těžiště na zbylá tři kola. Kličkoval jsem mezi lidmi a z očí mi tekly slzy. Dnes jsem nestál nikomu ani za soucitný pohled. Byl jsem na dně. Jak jen může být člověk, který nemá nikoho, komu by se svěřil, kdo by mu rozuměl a pomohl.

Doma jsem vypil na jeden zátah půl flašky Nickova dryjáku. Pokusil jsem se tak spláchnout ten strašný pocit bezmocnosti a hnusu. Pak jsem ještě na vozíku usnul. A měl chmurný, černobílý sen...

Jezdil jsem po kolmých stěnách mrakodrapu se svým vozíkem. Ze střechy na mě mávala silueta muže, jemuž jsem neviděl do tváře. Dole, pod kolmou stěnou budovy, se tísnily davy lidí. Pak mému vozíku začaly docházet baterie a já nemohl vyjet výš. Stovky rukou se mě snažily chytit a strhnout z vozíku. Masa lidí s rukama nad hlavou. Já pomalu klesal do té rozbouřené hladiny lidských rukou...