Karel Veverka ADAPT ...a ještě opuštěnější byla moje mysl... Mika Waltari: Egypťan Sinuhet © 1989

Pokračování: 1 2 3 4 5 6 7

Plošina se s drcnutím přehoupla přes atiku a dosedla na střechu mrakodrapu. Rozhlédl jsem se. Poziční světla označovala polohu mrakodrapu, jakoby kolem probíhal ten nejvšednější den. Přendal jsem IBM a KURÝRA na plastovou krytinu střechy začal je před sebou strkat k nejbližšímu pozičnímu světlu. Při tom jsem si uvědomil, že nemám nic, čím bych obnažil vodiče pozičního světla a získal tak napájení pro IBM a KURÝRA. Nakonec jsem si pomohl tím, že jsem místo nože použil horního víka od počítače. Asi za půl hodiny jsem obnažil vodič a připojil IBM a KURÝRA k elektrické síti.

Lehl jsem si na záda a zavřel oči. Najednou mi můj experiment připadal směšný a zbytečný. Jako činnost odsouzeného vynálezce, který ještě na elektrickém křesle vynalézá pohodlnější prkénko na WC. Bylo mi jasné, že jsem příliš zbabělý na sebevraždu a zároveň že nemám sílu nečinně čekat, až mě nějaký šílenec odpráskne. To, co jsem dělal, byl vlastně snadnější způsob sebevraždy. Překročil jsem hranici, kdy mi záleželo na zachování vlastního života. Pád na dno nitra skončil. Zůstala jen bolest po dopadu z té nezměrné výšky.

Pomalu jsem začal cítit, že ADAPT začíná své zkázonosné dílo v mém mozku. Se široce otevřenýma očima jsem zíral na oblohu. Čichem a hmatem jsem vnímal barvy mraků. Detonace kdesi dole, v hlubině ulice, způsobila chvění světla. Zvuky byly plastické, trojrozměrné. Měly zářivě duhové barvy. Hořící PHOTONIC vystartoval k obloze. Obzor se přiblížil a já skládal mozaiku dojmů do jeho nitra. Slzy mi stékaly po tváři. Obrovský výtah se dal znovu do pohybu. Tentokrát ze suterénu mého vědomí někam vzhůru. Výš, než jsem kdykoliv pohlédl.

Pak se mé vědomí ustálilo a mě začal zalévat pocit sounáležitosti s tisíci a milióny dalšími lidmi. Byl jsem středem jejich zájmu. Konečně jsem někam patřil. SPOLEČENSTVÍ! Moje bolest a trýzeň byla jejich bolestí a naopak. Jen mi nebylo jasné, jak dlouho to davové šílenství vydržím. Společný pocit deprese a totální bezmocnosti. Utrpení všech ve SPOLEČENSTVÍ se zkondenzovalo do nelidské trýzně. Vraždění a násilí vyvolalo ještě větší vražednou hysterii.

Pak mojí lebku vyplnila vata. Bílá, hebká. Utlumila zvuky a světlo. Moje vědomí se chvělo jako obraz nad rozpáleným asfaltem. Byl jsem ponořen do jezera dojmů a podivných vizí. Nezřetelně jsem si uvědomoval, že se stále něco děje v mém mozku. Začalo mi docházet, o co jde. Byl jsem částečně schopen sledovat činnost ANTIADAPTA. Sám v sobě. Jasně jsem vnímal strukturu mozku. Prožíval jsem stejné pocity, jako počítač při oživení a testování jednotlivých částí. Zda jsou v pořádku a zda budou vyhovovat činnosti, pro kterou jsou určeny. Vnímal jsem změny v jednotlivých buňkách svého mozku.

Pravda o mém životě se přede mnou zjevila v ohromující velikosti. Jako vodopád uprostřed pouště. Naplnila moje vědomí až po okraj a já poznal, jak bylo dosud prázdné. Pak před mým vnitřním zrakem defiloval celý můj život. Nové souvislosti do sebe zapadaly s překvapivou jistotou. Znovu jsem prožil ten šílený okamžik, kdy mě matka po sotva postřehnutelném zaváhání vzala do náruče a skočila z okna hořícího domu. Viděl jsem jasně do jejího vědomí. Věděla, že to nemůže přežít. Udělala to pro mě, jako by to udělaly tisíce jiných matek. Ovšem s jediným rozdílem, že jsem byl její nevlastní dítě. Slyšel jsem znovu otce, jak mi říká tu strašnou větu:

“Chlapče, už nikdy nebudeš chodit.”

“Bude z tebe ten nejlepší programátor...”

Byl jsem znovu sám sebou v okamžiku, kdy jsem ten počítač rozmlátil na kusy. Pak mě naplnila vlna vzteku a bezmocnosti, kterou prožíval otec, když si půjčil další peníze a mlčky mi přinesl nový počítač.

“Buď se zblázníš, nebo budeš nejlepší. Jinou cestu nemáš.”

Každé slovo, které pronášel, bylo vytesáno do mého mozku. S urputností jemu vlastní mě pak znovu a znovu přivazoval i se židlí ke stolu, na kterém ten tisíckrát prokletý počítač stál. Opět jsem prožil ty nekonečné hodiny nudy, přivázaný ke stolu s počítačem, trucující a zatím neschopný přijmout pozvání do ohromného a ohromujícího světa počítačů a počítačových sítí. Přitom dveře do této kouzelné krajiny byly přímo přede mnou. Na stole. Stačilo chtít...

Bylo mi znovu sedm let. Zase jsem prožíval uspokojení z toho, že jsem poslal svého prvního vira do STAUFFEROVY databanky. A tím jsem předčasně, a jinak než ostatní, vstoupil do světa dospělých...

Pomalu jsem přesunul pozornost ze svého já do okolí.Ryk nekonečného množství vjemů mě na okamžik omráčil. Strukturální změny v mém mozku způsobily, že jsem na zlomek vteřiny vnímal pocity, myšlenky a emoce všech lidí. Asi jako šílená televize, přijímající veškeré televizní programy světa na jednom kanále. Pak jsem s nelidskou opatrností začal eliminovat to působení miliard mozků na můj. Cítil jsem, že se svým mozkem můžu manipulovat úplně odlišným způsobem, než dosud. A ta manipulace mi odkryla netušené možnosti.

Moje mysl začala ojediněle zachytávat jednotlivé myšlenky a útržky informací. Pomalu jsem se orientoval v té nepředstavitelné vřavě. Násilí. Chuť zabíjet. Touha ničit... Pouze sporadicky objevil můj pátrající mozek potřebu konat dobro. Písek nenávisti a zloby však tyto oázy velice rychle zasypával.

Věděl jsem v tomto okamžiku s naprostou jistotou, jaké mi nabídl můj mozek možnosti. Jasně jsem si uvědomoval, že pokud zabráním tomu strašnému šílenství, což bylo v mých silách, odsoudím se k věčné samotě nepochopeného.

Ten rozkaz už mozek nestačil vykonat. Z vřavy miliard lidských myšlenek a pocitů se vyhouplo NĚCO jiného. Nelidsky dokonalého, přitom dětsky naivního. V mžiku mě TO ochromilo. Pokusil jsem se vzepřít té ohromné síle. Uniknout...

Marně. Přehrabovalo se TO mezi informacemi v mé hlavě jako zloděj hledající v bytě peníze. Rychle a chaoticky TO sesypávalo mé vzpomínky, tužby a vědomosti na jednu velkou hromadu.